Loňskou sezónu jsem měla po Plumlově mezi soutěžemi téměř čtvrt roku pauzu a navázala až v únoru v domácím Brně. Po předchozích zkušenostech už mám vytipované lokality, kam už bych se vracet nechtěla. Letos mě však docela lákalo ještě nikdy nevyzkoušené Labe v Hradci Králové. Po hodně dlouhém teplém babím létě, kdy se teploty vody držely docela vysoko, byla velice naivní představa, že by mohla být ještě relativně teplá voda právě v Hradci.
Moje účast začala být nejistá již týden před Hradcem po soutěži v Plzni, kde se děly takové věci, že by je soudný člověk opravdu nechtěl zažít. Přes týden se navíc hodně ochladilo a výhled počasí sliboval na pátek a sobotu vytrvalé sněžení. Informace o teplotě vody, které přicházely z Hradce, někoho odradily již ve středu, nejpozději ve čtvrtek. Strachové buňky byly v pozoru samozřejmě i u mě, ale docela mě uklidnila zpráva, že by se snad mělo plavat po proudu.
V pátek opravdu začalo dle předchozí předpovědi sněžit a obavy z nepříjemností při závodu vystřídaly starosti o to, abychom vůbec v pořádku přijeli a pak se vrátili zpět do Brna. V sobotu jsem nabrala spolucestující Mojmíra, Evu a Elišku a vyjeli jsme přes Vysočinu směr Hradec Králové. Eliška zlehka dospávala po vánočním večírku, Eva se v tichosti soustředila na svoji první 750 metrovou trať v ledové vodě. Pohodu po cestě udržoval komunikačně spolupracující Mojmír, takže jsme do místa soutěže dorazili v příjemné náladě. Stihli jsme i zahájení, po kterém se začínalo nejkratšími tratěmi. Na startu dvěstěpadesátky jsme s Evou pomohly s obsluhou Tomášovi, který si vyplaval třídu a směle může pokračovat na delší tratě.
Ještě před odchodem na sedmsetpadesátku jsme se mohli podívat na všechny naše plavce kilometrovníky, kteří doplavávali do cíle. Obdiv zaslouží bezpochyby všichni. Smekám před Janou, která měla podle předběžného plánu vypsaného v pátek jít na 750 a pak se objevila v cíli kilometru. Já bych v sobě asi tolik odvahy na kilometr ve vodě o teplotě 2,4°C opravdu neposbírala.
S Evou jsem se vydala na start druhé nejdelší trati, kde již vzorně čekal Tomáš a postaral se nám o svršky. Už samotný vstup do vody byl dosti adrenalinový – po zasněženém kluzkém srázu, kde se dalo zachytit maximálně tak suchých pichlavých křovin či stébel trav. Naštěstí bez újmy jsem se dostala do vody a bylo odstartováno. Dle cílových časů proud opravdu dost pomohl a doba strávená ve vodě byla alespoň tímto eliminována. Nepříjemné pocity způsobené chladem vykompenzovala radost z doplavání. Jako poslední z posádky našeho auta plaval Mojmír, který zatím mohl jen na 500.
Nechtěla jsem se déle zdržovat ani na oběd (ochotně nám řízky zabalili s sebou, tak jsme o ně nepřišli), natož vyhlášení, neboť cesta domů trvala zasněženou krajinou přes tři hodiny a aspoň část jsem chtěla stihnout za světla. Tímto jsem (ač nerada) způsobila Evě neúčast na vyhlášení jejího druhého místa a Mojmírovi třetího místa. Oni jsou ale dostatečně šikovní na to, aby si to jinde vynahradili 😊
Andrea