Zkusit svůj první plavecký maratón na Pryglu se mi zdálo logické – v Brně žiju a na Sokoláku jsem se učil plavat. Cestou na start prší. To mi nevadí, naopak mám radost, že nebudu po závodě zablácený, jak se mi to stává na kole. S upevněním čipu na tělo mi naštěstí pomáhají zkušení kolegové – izolačka jako pojistka je nečekané řešení. Čtení jmen při cestě do vody zní jako laskavé vítání členů velké plavecké rodiny, voda velice teplá, brýle sedí a začíná svítit slunce. Krása.
Po startu se nikam neženu, ale držet se v závodě někoho z oddílu je fakt velmi těžké. Vyberu jedny z mnoha kopajících nohou a v háku jedu první kolo. Zpět na startu jsme překvapivě brzo a v pohodě. Nohy přede mnou ale postupně odplouvají a žádné další nejsou. Plavu sám, cesta mezi bójkami není složitá. U druhé obrátky mne konečně někdo polechtá na noze. Než se stačím rozkoukat profičí kolem skupinka nejrychlejších. A pak další dvě. Ani se nepokouším zavěsit. Třetí kolo plavu zase sám. Cukání v lýtku mně nutí zvolnit tempo a zklidnit záběry. Poslední obrátka a cíl na dohled, zkouším zrychlit. Cíl. Žena na mne mává a něco volá. Prý mám plácnout do cílové brány! Nováček se vrací tři tempa a je konečně oficiálně poprvé v cíli.
Z akce si odnáším číslo 41 vypálené sluncem na nenamazaných zádech a pocit, že ten první maraton byl moc fajn!
Víťa Gloser