V neděli jsme si vyrazili na takový rodinný výlet. Alička, Natálka, já a Jindra. Vzali jsme s sebou i dva psy. Cestou mi přišla zpráva od Ládi, že jsem vedoucí a mám všechny přihlásit, tak jsem přidal, abychom to stihli. Pak napsal ještě Michal, že to snad stihne na start. Ve Veselí už jsme loni byli a bylo snadné přijet a zaparkovat blízko startu. Největší radost měli psi, a tak nebyl ani čas na předstartovní stres.
Michal dorazil včas a domluvil se s Alicí na krmení, až doplave svůj kilák. Naštěstí Michalovi stačilo krmit až po půlce desítky. Letos jsem ještě léto neplaval a do Veselí jsem se musel přemlouvat. Někdy přece začít musím. Začal jsem volně, abych to v pohodě přežil. Proč je ta první bójka tak daleko? Doplavat k ní trvá věčnost. Po prvním kole si říkám, ono to nějak půjde a těším se, až doplavu druhé a půjde to ke konci. Proč kolem mě pořád někdo předjíždí? Potřetí vjíždím do cíle a plácám na desku. Konečně. Jak je možné, že Natálka je už převlečená na břehu, to jsem plaval tak pomalu? Natálka to po prvním kole vzdala. Bolelo ji zraněné rameno. Ještě to musí doléčit. Jdu si dát langoše a pivko. Alička dokrmí Michala. Michal je borec. Desítka se mu povedla.
Já se svým výkonem moc spokojený nejsem, ale jsem rád, že to mám za sebou. S Láďou jsem už po doplavání nemluvil. Snad si to také užil. Tak za dva týdny na Lipně zase pětka. Škoda že tam nebudou Brňáci…
Jaromír